Ahoj a krásný den!

Jsem Petra a ráda bych vás přivítala „Na Vlně.“

Dělám, co mě baví, inspiruje a co mně přináší radost. 

Věřím, že všichni máme možnost tvořit si svůj vlastní život a realitu a dobře se u toho bavit. 

Často to je ale naše přetížená a utrápená hlava, rodové programy a přesvědčení, které bráníme zuby nehty. To nás drží daleko od radosti, nadšení a opravdového žití svých darů a jedinečných kvalit.

Stává se nám, že jedeme na plný plyn v kolotoči studia nebo práce, péče o druhé, chodu domácnosti, firmy aj. Když už máme konečně to zasloužené volno nebo dovolenou, tak tělo, náš nejbližší přítel, často vypoví službu a onemocní nebo jinak „stávkuje.“ 

Nic co neznám… 

Má cesta vedla od pestrých sebedestruktivních schémat v podobě sebeobviňování a degradování těla, ujíždění si na „myšlenkové onanii,“ bytí v hořkosti minulosti nebo domnělé budoucnosti. Z té nadupané agresivní energie by mohla vzniknout přímo celá nová galaxie! 

Část své práce „ trávím v hlavě.“ Sedím u počítače, plánuju a organizuju. To je důvod, proč se věnuji aktivním zážitkovým meditacím, spontánnímu tanci a propojuji se s přírodou.

Když vnímám, že se začíná ozývat „hlava“ v nežádoucích situacích, vím kam šáhnout. Mám jednoduché a účinné nástroje, které zabírají. Užívám si svou živost a nadšení, ale i klid a uzemnění.

Být „Na Vlně “ je pro mě nejen o tom nadšení, energii a radosti, ale i o zastavení, zastání se sebe sama, když je třeba a také o přijmutí toho, že ne vždy jde všechno jako po másle.

Příliv – odliv, podobně jako oceán, jako vše v přírodě okolo nás. Ráda se tím nechávám inspirovat.

Studovala jsem humanitní vědy na UK a můj záběr je poměrně široký. Baví mě pestrý pohyb, ale i válení se s knihou, cestování, jazyky, architektura i umění.

Dobrá káva a čokoláda rozhodně neurazí, podobně jako posezení v milé společnosti nad dobře vychlazenou „Plzní." 🙂

Mám ráda humor, nadhled a souvislosti. Baví mě, když se něco smysluplného děje, když se navzájem inspirujeme.

Inspiraci nacházím v přírodě, v dávných kulturách, pohádkách i mýtických postavách. Hodně také ve zkušenostech druhých, zvláště žen, které se vydaly žít život podle svých vlastních představ, bez ohledu na společenské normy a všudypřítomná očekávání.

Miluju stromy, vodu, sníh, hory a moře. Vůni růží, lesa a sena. Miluju život se všemi jeho nedokonalostmi. Už nemusím všechno vědět a mít za každou cenu pravdu. Kráčím si svou vlastní ryzí cestou, občas zakopnu o nějaký ten patník nebo dojdu do slepé uličky, ale i tohle mně nakonec dává smysl v té pestré mozaice života.

Žiju fakt krásnej, obyčejně neobyčejnej život plnej vděčnosti za vše, co se ukazuje a co si tvořím. Díky tomu vnímám kouzla a zázraky opravdu dnes a denně. Často i v úplně všedních, zdánlivě „normálních“ věcech.

Často se toulám přírodou, lezu po stromech a chodím „nevyšlapanou cestou.“ Tu naší krásnou Zemi se všemi živly mám v hluboké úctě.

Jsem velkou milovnicí Prahy. Nad její nádherou žasnu neustále a tuto vášeň předávám dále svým klientům. Před lety jsem si založila svou vlastní agenturu a věnuji se privátním prohlídkám Prahy pro zahraniční klienty. Tady se opravdu mohu vyřádit, protože tato práce je zároveň koníček a propojuje dost z toho, co mě zajímá a baví.

Láska k pohybu mě provází celý život. Ať už jsou to různé aktivity ve vodě nebo na sněhu, kolo, turistika, bruslení, tango, bojové umění, Mohendžodáro… Mou velkou vášní je spontánní tanec a pohybové meditace. Hodně mě to nabíjí a vede k tomu, přijímat v laskavosti vše takové, JAKÉ TO JE.

Stejně jako pohyb světím i odpočinek, zastavení se a nicnedělání, které je opravdu všemocné.

Dělám, co mě těší. Potěšení je pro mě výrazem zdravé sebelásky. Hodně naslouchám svému tělu. Vždyť právě díky němu tady mohu žít tak, jak si přeju a plnit si u toho své sny…

Jsem neskutečně vděčná za celou naší velkou rodinu, přátele i známé. Společnost si užívám stejně tak, jako čas sama se sebou. Není nad to, ponořit se do sebe, do ticha. I kdyby to mělo být jen pět minut denně…

Ukočírovat všechny své vášně a vnitřní konflikty byla v minulosti docela pěkná výzva a samozřejmě to vystrkuje „růžky“ pořád…

Svět je, jaký je, ale ta zodpovědnost, co si vyberu žít, je na mně.. Můžu být zpruzelá, apatická nebo žít radost a nadšení.

Vše, co jsem kdy hledala, jsem našla uvnitř sebe. Je to místo, kde je radost, klid, vděčnost, ale i nadšení a blaženost. Místo, kde se mohu zastat sama sebe a zároveň třeba podržet i druhé, když jim není zrovna hej.

Samozřejmě že ne vždy jsou „věci“ pohodlné. Různé situace se dějí…, zvláště když chceme něco změnit… Taky bych na to všechno někdy nejraději hodila „bobek“… 🙂 ALE!

Díky spontánnímu tanci, meditacím a pobytem v přírodě se můžu kdykoliv autenticky vyjádřit i vyřádit a nemuset své případné náladičky vrhat kolem sebe.

Ten střed, klid a kotvu jsem v minulosti hledala všude mimo sebe a plápolala jako listí rozfoukané větrem sem a tam. Byla jsem taková děravá bárka na širém moři, čekající na záchranu v podobě pochvaly, uznání a souhlasu, že jsem OK.

Doslova takový velmistr v sebekritizování, nedůvěře, závislá na okolnostech a potvrzování od druhých. Proklínala jsem svou mimořádnou citlivost a vnímavost a má hlava převzala plně velení. Toužila jsem po zdravém těle, ale chovala se k němu jako nepřítel číslo jedna.

Na poměrně náročném cizojazyčném gymnáziu jsem vyměnila svou spontaneitu a radost za výkonový mód a sebedestruktivní přístup k sobě. Točila jsem se v kruhu obav, emočních výkyvů a sebeobviňování.  

V tomto období jsem se neměla fakt vůbec ráda. Dost často i vše, co se dělo kolem, jsem nasála jako houba a otočila to proti sobě destruktivním způsobem.

Tělo mluvilo také. Neustálé nemoci, angíny, opary přes půlku obličeje a extrémní váhové výkyvy.

Co se svým ženským tělem?! Situace spojené s ženským cyklem pro mě byly mimořádně nepříjemné a opravdu ta NEJ výzva. Z té mé domnělé hanby bych si mohla ušít kabát celý ze zlata! 

Své krásně štíhlé dívčí tělo jsem schovávala do vytahaných košil a v plavkách mně bylo dobře asi jen tak pod vodou.

Ze štíhlosti jsem padla do stavu podobnému mentální anorexii a skončila na hormonální náplasti. Nezvládnuté emoce jsem řešila přejídáním a z toho vyplynul nárůst váhy v podobě 20kg navíc. Byla jsem schopná snít celý upečený koláč najednou a pak jít kvůli výčitkám svědomí jezdit dlouhé hodiny na kole.

Cukr, bič a celé dokola.

První velký zlom nastal, když jsem jako 18letá sebrala odvahu a za ušetřené peníze z brigád vstoupila do mnohaleté psychoterapie. Začala jsem pomalu a krok za krokem hledat pevnou půdu pod nohama.

Velké stresy a silné zakoktávání před skupinou lidí, které se mnou táhlo už od základní školy, bylo postupně pryč. Dnes je komunikace s lidmi zdroj mé obživy. A to jsem tenkrát nebyla schopná ani zvednout telefon a dostat ze sebe jenom obyčejný pozdrav.

Setkání s různými situacemi plných výzev mně dovedly k tomu, že jsem si sama prošla hlubokým výcvikem krizové intervence pro Linku důvěry. 

Uvědomila jsem si, že všechna bolavá místa v sobě mají velký potenciál, který můžu přetvořit ve zdroj vlastní síly. V mnoha oblastech v životě byl pro mě tento výcvik zdrojem nemalé inspirace.

Když se v krátkém rozestupu od sebe narodily mé dvě báječné děti, hodně to mé vnímání ženskosti a těla proměnilo. Mateřství pro mě vždy byl velký dar. 

Nicméně na pozadí ale pořád jela hlava, výkon, všemožné programy a zafixovaná přesvědčení o tom, jako to má BÝT SPRÁVNĚ. Byla jsem dost zaměřená na výkon. Když byly děti malé, přišla jsem si tak trochu jako vyšťavený závodník po maratonu. Jen bez té euforie. 

Začala jsem hledat. Bylinky, informační medicína a různá bioenergetická cvičení i práce s energií. Tak nějak jsem začala vnímat, že tělo často funguje i ve vlnách a zpomalení je stejně důležité jako akce. 

Před 10 lety jsem nastoupila na krásnou ženskou cestu.

Bylo to jako blesk z čistého nebe!  Začala jsem se aktivně věnovat transformační józe pro ženy - Mohendžodáru.

Mohendžodáro je forma zážitkové jógy, tantra-jógy pro ženy, která jede na mnoha rovinách. Přirovnala bych to k takovému „vynoří z hlubin oceánu na zářivou hladinu.“

Strnulé mechanismy, oblíbené úlety hlavy a všemožné rodové programy a strachy začaly postupně mizet a já se probouzela do živého a radostného JÁ.

Začala jsem okopávat tu svou krásnou, tehdy teda pěkně zaplevelenou zahrádku. Tu ženskou stránku sebe. Tu mužskou jsem už docela dobře znala… Dnes se obě navzájem inspirují a podrží a navíc je to hravé a zábavné... 🙂

Po pár letech jsem vstoupila do několikaletého výcviku v Osho Sugama Meditation Center, absolvovala kurz pro lektorky Mohenžodáro, výcvik meditací pro ženy a lektorský výcvik katarzních prožitkových meditací, které jsou jak pro ženy, tak i pro muže.

Otevřela jsem se obrovské síle pohybových meditačních technik a sebevyjádření tancem. Tím, že miluju pohyb, tak spontánní tanec a meditace jsou pro mě  tím nejúčinnějším nástrojem, jak se spojit se sebou, uvolnit se a nabít.

Spontánní tanec a prožitkové meditace praktikuji často, nejen když se „něco děje." Otevírá to v mém těle veliký prostor, radost, hluboký klid a svobodu, ale  i nadšenou chuť do života a blaženost.

Letos jsem si dopřála ještě doplňující výcvik ve vedení OSHO Meditace: „Prohloubení znalostí a facilitace" v Osho meditation centru.

Loni, s MUDr. Monikou Sičovou, dva moduly pokročilých Mohendžodáro technik.

Sexuální energii vnímám jako obrovskou životadárnou energii, která může být excesivní, destruktivní, potlačovaná nebo také jako zdroj velké tvořivé energie, vitality a radosti v těle a s tělem.

Prožitkové meditace i spontánní tanec s touto energií pracují na mnoha úrovních. Rozvibrovávají tělo do velké živosti, probuzení a zároveň tuto energii pomáhají kultivovat laskavou formou.

Velkou inspiraci čerpám i z energetické a hodně zábavné metody „access consciousness.” Je úžasné, jak jednoduše se dokáže hlava díky tzv. „bársům“ uvolnit, stejně jako tělo díky energii tělesných procesů.

Moc krásný je pro mě i tango. Tento magický tanec je opravdu jako život sám. 🙂 Plný radosti, výzev, ale i přešlapů a sebepoznání.

Jsem vděčná za všechny terapie a cesty osobního rozvoje, kterými jsem si v životě prošla. Touha po poznání a sebepoznání, chuť zažít vše na sobě, pro mě byli docela silným hnacím motorem.

Nicméně postupně jsem dozrávala k tomu, že je to často to „NIC,“ ty chvíle zastavení v přítomnosti, bez jakékoliv činnosti, dělání a plánování, které vrací do klidu, k sobě, do radosti ze života.

Koukat do blba, chytat lelky a podobně... 🙂

Závěrem bych chtěla říct, že sdílet své životní zkušenosti i přešlapy mně dává velký smysl, i když je to pro mě docela pěkný výstup z komfortní zóny...

Je mně velkým potěšením setkávat se s vámi na mém blogu stejně jako naživo na kurzech nebo workshopech.